Nesnáším škrábání suché křídy po tabuli. Nenávidím vřískot, který ze sebe vydává polystyren. Že neexistuje nic horšího? Ale jistě. Existuje. Řinčení budíku. Zazvoněním mi denně začíná dvacetiminutový chaos. Řítím se jako šílenec po pokoji, hledám sešity mezi haldami papíru a oblečení mezi haldami sešitů. Vyčistím si zuby a nalačno „bloumám“ do školy. V rozespalosti zkouším nevrážet do kolemjdoucích, kteří očividně nechápou, kam se někdo ve vší rozcuchanosti může ráno hnát.

Ve škole nežiju, přežívám. Mým jediným přítelem je strejda kofein, a už i ten na mě přestává brát ohledy. Někdy se mi podaří usnout o přestávce. Školní zvonění mi ale nedá k dobru navíc ani tu minutu do příchodu učitele. A jít do školy na sedmou? Lepší fór jsem jaktěživ neslyšel! Zkrátit mi noc na slabé čtyři hodinky? Olalalá, jak je libo, jen nepočítejte s jakoukoliv aktivitou.

Občas už to nezvládám. Pak se odpoledne sesypu na postel a vzbudím se až za tmy. S rozbřeskem opět usínám. Stihnu tak přes noc více práce nežli za celý týden. Těším se na víkendy, prázdniny a svátky. Těším se, že si jednou budu moci snad určovat, jak dlouho spát a v kolik vstát. Chtěl bych mít tu vůli, chodit dobrovolně do postele, ještě než velká ručička doputuje do druhého kvadrantu.

Nenávidím spánek. Je mi předurčeno nemít ho nikdy dost a v noci být nejčilejší. Mám odpor ke všem, kteří jej považují za svoji nejoblíbenější činnost. Každý večer uléhám s vědomím, že můj život bude o každou zatracenou prospanou minutu kratší. Jako bych denně umřel a probudil se do světlé noční můry.

A tak věřím v budoucnost. A počítače. A že se jednou možná lidi umoudří a nebudou podléhat iluzím, že nejlepší je vstávat ještě před rozbřeskem a hnát tak rozespalé školáky z domu. Snad jednou moderní chemie pokročí, a černý Morfeus v bílém plášti mi dá tu zázračnou červenou pilulku. Carpe diem.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.